Sardinie

Naše putování po Sardinii, začíná už v Itálii. Nebudeme totiž popisovat samotnou cestu to Itálie, každý zvolí trošku jinou trasu. Já jen zmíním, že my jsme jeli přes německý Norimberk, na Innsbruck a brenenský průsmyk. Po přejetí hranic mezi Rakouskem a Itálií jsme si to zamířili k jezeru Lago di Garda. Říkali jsme si, že být v Itálii a nevidět toto jezero by byl vyloženě cestovatelský hřích. No a spíš to byla noční můra, tam jet. Možná to bylo tím, že byl pátek odpoledne, když jsme dorazili do stejnojmenného městečka, které bylo zcela ucpané kolonami aut. Po půlhodině postávání a popojíždění, jsme uznali, že s přespáním v okolí to bude podobné a tak jsme se na jedné z křižovatek otočili a rozhodli se, že raději pojedeme jinam. Nejdřív jsme si našli v kopcích na městem jedno místo, doporučované na park4night. Mělo být zapadlé za jednou malou vesničkou. Zde se ukázalo, že se nedá věřit všem informacím v této aplikaci a že slepě věřit google maps je hloupost. Navigace nás zavedla do úzké uličky, široké sotva na naší dodávku a vedle nás někam do údolí za vesnicí. Už po pár metrech jsme věděli, že je to špatně, takže jsme jen hledali místo, kde se otočit. Nenašli jsme. Po 1,5 km jsme dojeli na konec k malému rodinnému domku. Otočit se nedalo. Musel jsem celou cestu vycouvat. To byl opravdový zážitek. Cesta byla klikatá, do kopce a opravdu úzká. Po více jak půl hodině jsme vycouvali zpět na hlavní silnici. To nám v kombinaci s ucpaným Lago di Garda, zcela sebralo chuť zůstávat v této oblasti a tak jsme se vydali dál. Směřovali jsme do Apenin k jinému horskému jezeru.

  

Měli jsme namířeno k jezeru Lago di Vagli. Ona je to spíš přehrada, ale Italové píšou jezero, tak tomu říkejme jezero. Zde u vesničky Vagli Sotto je na konci jezera betonové parkoviště, kde jsme mohli bez obav stát. Odtud jsme si došli na nedaleké koupaliště, kde lze koupit i jednoduché občerstvení a také jsme se vydali na průzkum zajímavé lávky, která se pnula nad jezerem. Jedná se o tzn. Tibetský most, který byl postavený na počest italských námořníků. Po dlouhé cestě jsme zde strávili dva dny než jsme další den brzy ráno vyjeli do Livorna, na trajekt.

Lodní lístek jsme měli zakoupený od společnosti Grimaldi Lines. Nekupovali jsme si kajutu, protože jsme cestu trajektem měli naplánovanou přes den a trvá cca 9 hodin. Po odstavení auta v garážích trajektu jsme se vydali na palubu. Naše kroky směřovali na horní palubu v domnění, že budeme sledovat moře. Omyl. Horní paluba, resp. místa k sezení byla téměř všechna obsazená a na nás zbylo jen místo v rohu u baru, odkud hrála velmi hlasitá hudba. Sedačky byli nepohodlné, ale hlavně nám vadil ten hluk, kvůli psům. Rozhodli jsme se jít na spodní palubu, kde byli restaurace a kavárny. Tam jsme ukořistili jedno z posledních volných míst na pohodlné rohové sedačce. Naši lajdáci se okamžitě staly miláčkama Italů a ani posádka s nimi neměla problém a to ani, když se Sendy ustlala na sedačce a usnula.

Cesta zpět o necelé tři týdny později bylo skoro jako přes kopírák. Ale jen skoro. Poučeni z první cesty jsme šli nejdřív na dolní palubu, odkud nás současná posádka vyhodila. Na horní palubě, to bylo stejné jako při první cestě a tak jsme se rozhodli koupit si kajutu. K dispozici byla jediná volná. Manželské apartmá za cca 3500,- Kč. Kvůli lajdákům, jsme se rozhodli, že ho koupíme.

K samotné lodi bychom řekli, že Grimaldi Lines jsou čisté lodě s pohodlnými místy, nebudeme-li se bavit o horní palubě. Nabízený servis je kvalitní a není ani předražený. Káva nebo croissant stojí cca 1,50 Euro, oběd v místní restauraci stál od 19 do 30 Euro. Trajekt nabízel i množnost využít wellnes, kde tři hodiny vyšli na 30,- Euro.

To, že cestou zpět jsme měli problém s lajdákama bych neviděl jako problém. Záleží totiž na přístupu posádky a tato chtěla striktně dodržovat pravidla, zatím co první posádka k nám byla víc benevolentní.

A cena trajektu? Zpáteční, bez kajuty, kterou jsme platili až na místě byla 440 Euro. Lodní lístek jsme si, ale kupovali tři měsíce před cestou, kdy to bylo výhodnější.

Protože my cestujeme s lajdákama, věděli jsme předem, že na ty skvostné pláže s býlím pískem můžeme zapomenout. Raději jsme vyhledávali trochu skromnější, ale odlehlé pláže, aby holky nemusely být pořád přivázané. I když takových míst moc není, vždy jsme si dokázali pěkné klidné místo najít. Všechna místa kde jsme spali a cítíme, že je to bez obav i pro Vás jsme přidali do naší mapy.

Na Sardinii je mnoho zajímavých památek. Jak těch antických, tak mnohem mladších v podobě hradů a zřícenin hradů nebo naopak mnohem starších jako jsou záhadné stavby Nuraghe.  Když cestujete se psy jako my je to, ale trošku složitější. Ne všude Vás totiž se psy pustí nebo pro změnu narazíte na doslova předražené vstupné jako například rozvaliny antického přístavu di Tharros, kde vstup za osobu stál 25 Euro. Naštěstí oblast di Tharros je tak veliká, že i bez zaplacení vstupného toho uvidíte hrozně moc.

Většina hradů je v majetku nějakých sdružení, které se o tyto památky starají a vstupné je zde hodně individuální. V době kdy jsme byli na Sardinii my, jsme však nenašli jedinou otevřenou. Zřícenin, které by si člověk mohl prohlédnou zdarma na Sardinii moc není. My jsme vlastně viděli jen jednu, v horách za hustého deště, takže tu jsme si nechali ujít.

Samostatnou kapitolou jsou stavby Nuraghe. Jsou to kopulovité kamenné stavby, postavené bez spojovacího materiálu před více než 3000 lety záhadnou civilizací Nuraghů. Dodnes se neví k čemu tyto stavby sloužili. Vědci se domnívají, že to mohli být strážní věže, sýpky, obydlí. Těchto Nuraghe staveb je na Sardinii rozmístěno více jak 7000 a u některých z nich jsou různě rozmístěné obrovské kamenné koule, které jsou ještě mnohem starší než samotné Nuraghe a o jejichž účelu se vedou ještě vášnivější debaty. Někdo říká, že jsou to obětní kameny, někdo zase, že je to vesmírná mapa nebo astrologický kalendář.

A pak tu ještě máme samotná historické města. Sardinie totiž není jen Olbia nebo Cagliary, což jsou asi dva největší přístavy na ostrově, ale jsou i ty malá historické městečka, která na Vás dýchnou  svou neodolatelnou atmosférou. Určitě bychom doporučili Bosu, Pulu nebo Orosei.

Sardinie není jen moře a pláže. Sardinie jsou také hory, jezera a řeky. Vždyť považte, že na Sardinii je dokonce i jeden lyžařský vlek, který když je příhodná zima je pár dní v roce také v provozu. Najdete zde, ale i mnoho vodopádů, které jsou, ale už v září většinou po teplém létě vyschlé, stejně jako mnoho řek a potoků. Je tu také mnoho krásných jeskyní, ale z těch jsme mi neviděli ani jednu, protože tam Vás se psy nepustí. Zato nás i se psy pustili do přírodní rezervace  Giara di Gesturi, která se rozprostírá na 40ha a kde je možné vidět nejen místní dobytek, nuraghe stavby, ale i divoké koně.