Dovolená začíná – Slovensko, Maďarsko
Já jsem musel 4. září ještě do práce. Chtěli jsme odjet odpoledne. Plán cesty
byl z Trutnova na Olomouc, D1 projet večer, kdy nebude takový provoz a přespat
někde na Slovensku u Bratislavy. Druhý den jsme měli naplánováno, že se
zastavíme v termálních lázních Miskolctapolca Lido v Maďarsku. A protože nám
navigace ukázala, že výhodnější cesta je dál přes Slovensko, dojeli jsme až k Nitře,
kde jsme přespali v kukuřičném poli.
Hned dráno jsme vyrazili a pokračovali do Maďarska. Okolo jedenácté
dopoledne jsme parkovali před lázněmi Miskolctapolca. Za parkoviště jsme zaplatili
90,- Kč a za vstup na čtyři hodiny 650,- Kč. Jednalo se termální lázně s mnoha
bazény a spletitými jeskyněmi, které na ně přímo navazovali. Bylo to impozantní.
Vstoupili jsme do bazénu s příjemně vyhřátou vodou a dál plavali do příjemně
nasvícených jeskyní, kde na nás čekali další menší i větší bazény s různě teplou
vodou.
Při bližším pohledu jsem si, ale všiml, že se nejedná a o jeskyně. Byli to uměle
vytvořené chodby, které byli zaplavené vodou. I když to nebyli skutečné jeskyně
architektovi se záměr určitě povedl. Nicméně my jsme se zde nijak nezdržovali,
protože jsme před sebou měli ještě dlouhou cestu. Něco málo přes dvě hodiny nám
bohatě stačilo. Zašli jsme si tedy do místního kiosku na pravý maďarský langoš a
cestou zpět jsme si koupili v nedalekém stánku zmrzlinu. Obojí však bylo zklamáním.
Langoš byl hutný, těsto nebylo vůbec nadýchané jak jsme zvyklí z domova.
Česnek vesměs žádný, sýra bylo hodně poskrovnu, kečup naředěný vodou a
majonéza neskutečně kyselá. Vůbec nás Maďaři svým langošem nenadchli. A
zmrzlina? Za 60,- Kč jsme chtěli velkou, ale dostali jsme menší než je u nás malá.
Tak rychle pryč z Maďarska. Hodně nás zklamalo. Dálnice sice měli pěkné to
ano, ale okrasní silnice byli neskutečné rozbité a i když jsem se snažil sebe víc,
dírám se nešlo vyhnout. Těšili jsme se na Rumunsko. Už jsme se nezadržitelně blížili
k hranicím.
Rumunsko – Transfagarasan, Bulharsko
Hranice mezi Maďarskem a Rumunskem jsme projeli během pěti minut. Vjeli
jsme do země, kterou ani jeden nás neznal. A i přes varování, které jsme doma
dostávali od známým a kolegů jsme byli velmi příjemně překvapeni. Silnice lepší než
v Maďarsku, ne že by byli perfektní, ale určitě byli lepší než v Maďarsku.
Projížděli jsme obyčejnými vesničkami podobnými těm co jsou vidět i u nás.
Jediné co nás zarazilo bylo, jak ze mají vedený plny. Trubky jsou vedena na
chodníku, pěkně okolo domů. Nepřišlo nám toto řešení moc bezpečné, ale zjevně jim
to funguje. V Rumunsku jsme zaznamenali také celkem moderní vozový park.
Zkrátka nám nepřišlo tak zaostalé, jak jsme slyšeli.
Samostatnou kapitolou ovšem byl provoz na silnicích. Tedy převážně kamiony.
Jejich řidiči si v Rumunsku s nějakými předpisy hlavu vůbec nelámou. Vždyť považte,
já jel klikatou vesnicí, kde byla povolena maximální povolená rychlo padesátkou,
najednou se za mnou přiřítil kamion, jeho řidič neustále nervózně přejížděl do
protisměru a troubil. Nakonec mě stejně předjel v nepřehledné zatáčce.
Na večer jsme si našli místo na mezi nedaleko lesa u pole, kde jsme přespali.
Bylo to už jen zhruba hodinku před Transfagarasan, klikatou horskou silnicí, která
vede přes vrcholky rumunských Karpat ve výši až dva tisíce metrů nad mořem.
Další den ráno jsme vyrazili. Kolem deváté ráno rovná silnice začala mírně
zvedat a my vjeli do hlubokého lesa. Po pár kilometrech už jsme stoupali do velmi
slušného kopce a šněrovali jednu zatáčku za druhou. Les vypadal, že je nekonečný.
Ale jako vše, tak i tento les skončil Před námi se otevřela horská planina protkaná
serpentýnami silnice na, které jsme se nacházeli i my a jež vedla na úplné vrcholky
hor, které si tyčili před námi.
Kousek pod vrcholem jsem zastavil na odpočívadle, abychom se mohli chvíli
kochat úchvatnou scenérií u snídaně a kávy, kterou jsme si udělali v našem autě. Asi
po dvaceti minutách jsme se vydali dál. Úplně na vrcholu hory, na kterou jsme jeli
bylo rozhlehlé parkoviště lemované stánky se vším možným, především se sýry,
klobásami a suvenýry. Kousek za parkoviště jsme vjeli do tunelu, který už nás
neomylně vedl z hor do údolí. Tunel nebyl nijak dlouhý a na jeho konci se nám
naskytl úchvatný pohled na druhou stranu hor. Zde byl silnice už celkem do rozbitá a
tak jsem jel velmi pomalu o opatrně. Ostatně nebyl jsem sám. Jel jsem v koloně
pomalu jedoucích vozidel asi pátý. Za jednou zatáčkou, ale kolona z ničeho nic
zůstala stát. Na kamenné zídce nahrazující svodidla stál medvěd. Každý kde jel před
námi zastavil přímo u něj, aby si ho mohl zblízka prohlédnout. To samé jsme udělali i
my. A medvěd každému ochotně pózoval. Vyjeli jsme dál a po pár set metrech jsme
potkali dalšího medvěda. Ten tentokrát seděla na silnici u svodidel obklopen
německými motorkáři, kteří mu nabízeli z ruky pomeranč. Měli opravdu odvahu.
Nebo to byla hloupost? V každém případě ten medvěd měl víc rozumu než oni.
Pomeranč si vzal až, když ho před něj hodili na zem. My mi se na pár okamžiků u
tohoto medvěda zastavil a pokračovali dál než jsme po dalších pár metrech potkali
dalšího. Minuli jsme místní přehradu a hned za ní jsme potkali dokonce medvědici
s mládětem. To bylo velmi kouzelné setkání, ale manželka měla strach, aby nás
nenapadla, zvlášť když se vydala přímo k našemu autu. Nemyslím si, ale že měla
v úmyslu nás napadnout. Myslím, že tamní medvědi jsou zvyklí na turisty a spíš
chtěla něco dobrého pro sebe a své mládě.
Transfagarasan skončil a my vjel do vesnic v údolí. Cíl cesty přes tuto horskou
silnici byl splněn a my mohli zamířit přímo do Bulharska. Na hranicích jsme se opět
moc nezdržovali. Na Rumunské straně jsme projeli hned, jen po nás chtěl celník šest
Euro za most. Zprvu jsem nechápal za co, ale to my vzápětí došlo. Hned za zatáčkou
jsme najel na most přes řeku Dunaj. Na mostě jsme se zdrželi asi dvacet minut,
protože na Bulharské straně mostu probíhala oprava vozovky a provoz byl řízen
kyvadlově. Na Bulharské hranici čekání nebylo v podstatě žádné a my vjeli do
Bulharska.
Náš plán byl takový, že dojedeme až do Burgasu, kde přespíme a další den už
budeme v Turecku. Co mě zarazilo, že v Bulharsku byli označené i silnice první třídy
jako zpoplatněné. Ale jelikož víkendová známka stála v přepočtu jen 130,- Kč neřešili
jsme to, zvlášť v kontextu jak ty silnice vypadaly. Byly doopravdy v dobrém stavu.
V porovnání s Maďarskem a Rumunskem úplný luxus.
Někde jsem přehlédl odbočku a ani navigace mě nějak neupozornila, že jedu
špatně. A tak jsme si cestu do Burgasu prodloužili o výlet do Varny. Sice to byla
zajížďka, ale ne zas tak velká, abychom si z toho museli dělat hlavu. Z Varny jsme
tedy jeli kolem pobřeží do Burgasu. Už se dávno setmělo a kvalita silnice se stále
zhoršovala. Nejelo si zrovna dvakrát dobře a ani tomu moc nepomáhal systém
zpomalování dopravy v obcích, který v Bulharsku mají. Místo zpomalovacích
retardérů mají přes silnici hrbol vytvořený z asfaltu. Tyto retardéry nejsou nijak
zvýrazněné a ve špatně osvětlených vesničkách nejsou do poslední chvíle vidět.
Nejhorší úsek nás, ale teprve čekal. Mezi městy Obzor a Nesebar byla silnice
tak strašně rozbitá, že to byl doslova očistec. Byl jsem rád, že jsme tento úsek měli
za sebou a my přijeli do města Pomorie, kde jsme si našli místo k přespání přímo na
pláži u moře.
Ráno jsme si udělali kávu, šli se na chvíli projít po pláži a až jsme si to mířili
přímo do Turecka. Pomorie je nedaleko Burgasu, kde jsme zastavili u jedné místní
pekárny pro snídani a už jsme si to mířila na hranice.
Turecko – Istanbul a Bursa
Konečně jsme dorazili na Turecké hranice. Na Bulharské straně hranice jsme
byli odbaveni během deseti minut. Byla to spíš jen formalita. Potom jsme přejeli
mírný kopeček v zatáčce za níž se před námi objevila dlouhá fronta. Bylo jasné, že
zde to bude na delší dobu. A nemýlili jsme se, strávili jsme zde přes hodinu a půl. Na
tureckých hranicích Vás totiž odbavují na čtyřikrát. Když jsme si odstáli frontu a přišla
na nás řada dostali jsme se k prvnímu okénku, kde se kontrolují pasy. Je nutné
vystoupit z auta, postavit se před kameru, kde si Vás vyfotí a pak vše zkontrolují.
Mohli jsme popojet o pět metrů dál, kde probíhala kontrola dokladů auta. Po kontrole
zelené karty, zadali všechny údaje z technického průkazu do systému a mohli jsme
přejet zase o kousek dál, kde nám zkontrolovali zavazadlový prostor. Nevím jestli
jsme měli štěstí nebo jestli jsme tureckého celníka vylekali, ale oproti ostatním, kteří
stáli před námi a museli vše z auta vyložit nám, když jsem otevřel garáž, mávl, že
máme jet dál. Dostali jsme se k poslednímu okénku, k závoře, která nám měla otevřít
cestu do Turecka. A tady vznikl problém. Tady nás celník nechtěl pustit dál, s tím, že
nám chybí registrace. Museli jsme vycouvat a vrátit se zpět ke druhému okénku. Ptal
jsem se jaké registrace nám chybí, proč nás vrátili. Tady mi celník sdělil, že máme
vše v pořádku a registrace je kompletní. Proto je manželka požádala, aby zavolali
tomu jejich kolegovi, aby nás pustil. Chvíli jsme poslouchali turecké dohadování
v telefonu, pak ukázal, že máme jet zpět k závoře. Když jsme se vrátili, tamní celník
na nás vrhnul nevraživý pohled, ale závoru zvedl a my mohli vjet do Turecka.
Na tomto hraničním přechodu také bylo možné si zakoupit dálniční známku a
telefonní kartu. Než celníci zkontrolovali auto, manželka tedy koupila známku. Ale
telefonní karty už neměli. Museli jsme jí sehnat jinde.
Mířili jsme rovnou do Istanbulu. Neměli jsme v pláno toto město navštívit,
velká města nás nelákají, ale chtěli jsme jím jen projet, abychom na vlastní oči viděli
jak vypadá patnáctimilionové město. Do Istanbulu nás dovedla široká tříproudová
dálnice. Protože doprava značně houstla už před městem a mě bylo jasné, že se
tady chvíli zdržíme, podíval jsem se na hodiny. Silnice, na které jsme byli, neztrácela
své pruhy ani ve městě. Naopak na křižovatkách, nájezdech nebo sjezdech se místy
rozšířila až na pět pruhů. I když byla odpolední dopravní špička a město bylo ucpané,
dá se říci, že jsme vlastně stále jeli. Ano, bylo to popojíždění deseti kilometrovou
rychlostí, ale jeli jsme. Provoz tady byl tak hustý a tak pomalý, že zde přímo
v jízdních pruzích stáli na silnici prodejci občerstvení, kteří nabízeli pečivo nebo malé
lahve s vodou. My však jejich nabídky nevyužili. Prokousávali jsme se Istanbulem
stále kupředu. Po třech a půl hodinách popojíždění v kolonách se před námi objevil
most přes Bospor. Za ním už doprava citelně zrychlila a my jsme konečně vyjeli
z tohoto obrovského města. Ačkoliv výhledy, které se nám naskytli z auta při jeho
projíždění nám dávali tušit, že se jedná o krásné a moderní město, byli jsme rádi, že
jsme ho nenavštívili a máme ho za sebou. Mířili jsme směr Bursa. Přístavní město,
kde jsem chtěl přespat na břehu moře.
Do Bursy jsme přijeli pozdě odpoledne. Našli jsme velký obchodní dům, kde
jsme si chtěli koupit pečivo a hlavně jsme doufali, že zde pořídíme i telefonní kartu,
abychom měli na dobu našeho pobytu nějaké data. Jídlo, které jsme potřebovali jsme
si koupili, ale kartu se nám zde nepodařilo sehnat. Pomocí translátoru nám jeden
z prodavačů poradil, abychom zajeli do centra města, kde je Turk Telekom.
Poděkovali jsme a odjeli do centra Bursy. I když už byla tma, bylo zcela jasné, že toto
město je značně špinavé. Vůbec se nám tu nelíbilo. Turk Telekom jsme našli bez
problémů. U vstupu do prodejny, byl plakát slibující 25GB v přepočtu asi za 450,- Kč.
Opět pomocí translátoru jsme se ujistili, že tato cena platí a tak jsme si objednali dvě
karty. Prodavačka po nás chtěla pasy s tím, že musí provést registraci. Po předání
pasů nám řekla, že pro nás bude jiná cena a to 1.500,- za kartu. Věděli jsme, že zde
to je trochu složitější a tak jsme souhlasili, ale jen s jednou kartou, což nám
prodavačka odkývala. Po chvíli, když provedla registraci po nás chtěla 3.000,-Kč.
Udělala totiž dvě registrace. Nastalo půlhodinové dohadování pomocí translátoru.
Ona si stále trvala na svém, s tím že registraci již provedla a nejde to zrušit. Nechtěla
slyšet naše argumenty, že jsme chtěli jen jednu kartu. Mě nakonec došla trpělivost,
vzal jsem jí ze stolu naše pasy a odešli jsme. Ještě chvíli jsme slyšeli jak nadává, ale
my šli dál do města s tím, že snad najdeme jiného prodejce.
O dvě ulice dál byl Vodafone. To nás potěšilo, říkali jsme si, že s operátorem,
který je nám známí nebude problém. Zde nám prodavač nabídl jen 20GB, ale nebyl
schopný sdělit cenu. Musel zavolat svému šéfovi. Chvíli se dohadovali a když telefon
skončil položil telefon na pult. V ten moment se mu rozsvítil displej a objevil se na
něm leták s nabídkou tarifů. Zahlédl jsem, že 20GB nabízejí v přepočtu asi za 350,-
Kč. Jaké však bylo překvapení, když nám prodavač na kalkulačce ukázal cenu
odpovídající 750,- Kč. Jak je to možné? Podle mě jednoduše. Přišli cizinci, turisti,
kteří do neznají, proto volal šéfovi, domluvili se na ceně a tu nám nabídli. Ber nebo
nech být. A my to vzali, pořád to byla lepší nabídka než jako jsme dostali v Turk
Telekom.
S telefonní kartou jsme odcházeli směrem k autu. Bylo už pozdě, měli jsme
hlad a tak nás napadlo dát si večeři a ochutnat pravý turecký kebap. Velmi úsměvná
byla domluva s místní obsluhou. Chtěli jsme menu číslo 4 a velmi dlouho jsme museli
vysvětlovat, že to chceme dvakrát. Pořád nám nabízeli menu číslo čtyři čtyřikrát,
přestože jsme byli jen dva. Zajímavé bylo, že pití nám dávali jen dvě. Nakonec jsme
se pak přeci jen domluvili a my se šli posadit na ulici ke stolku. Po pár minutách nám
přinesli naší objednávku. Kdo si představí kebap jak vypadá u nás, tak si představí
tortillu plnou masa, zeleniny a omáčky. Zdejší kebap však překvapil už vzhledem.
Tortilla jen lehce na dvakrát přehnutá a studená. Uvnitř tortilly bylo maso a jako
zeleninová obloha v podobě jednoho kolečka cibule a jednoho kolečka rajčete.
Omáčka žádná. Zkrátka, první gurmánský zážitek z Turecka, pravý turecký kebap,
byl prostě tragédie.
No nic, najedli jsme se na vydali se na místo, které jsme našli na park4night,
na předměstí Bursy. Místo to bylo přímo na břehu moře, kde při našem příjezdu stálo
několik osobních aut, jejichž majitelé si dělali piknik u moře. Nám to nevadilo,
unavení z cesty jsme šli spát. Po chvíli nás však vzbudilo klepání a okno. Přijela
Jardama, místní četnictvo. Vyháněli všechny z parkoviště. Nám se sice četník
omlouval, přesto nás nekompromisně vykázal. Přesunuli jsme se o pár kilometrů dál
k dalšímu místo, které nám ukázala aplikace park4night a tam jsme přespali.
Hned ráno jsme se, ale sebrali a jeli pryč. Pryč s Bursy. Toto město nás velmi
zklamalo a my jen doufali, že takové zklamání nebudeme zažívat v celém Turecku.
Vyrazili jsme směr Izmir, okolo kterého jsme jen projeli a mířili konečně k moři, do
města Gümüldür, kde jsme chtěli strávit alespoň dva dny odpočinku u moře.
Turecko – Salda a Pamukkale
V Gümüldüru jsme měli předem vytipované místo na pláži. Po našem příjezdu
se před námi objevila písečná pláž a pohled a klidné moře. Našli jsme si místo, kde
postavíme auto a konečně jsme si mohli užívat volna.
Vybalili jsme venkovní sezení a dali si drink s přípitkem na krásnou dovolenou.
Šli jsme se vykoupat do moře a naše dovolená po čtyřech dnech jízdy konečně
začíná. Večer jsme si přichystali gril a udělali si večeři. Skutečně jsme si užívali
pohodu. Přesto jsme se druhý den ráno rozhodli, že pojedeme dál. Chtěli jsme toho
z Turecka poznat co nejvíc. A proto naše další cesta mířila k jezeru Salda a
k Pamukkale.
Cestou nám přestala fungovat klimatizace. Zrovna jsme projížděli městem
Aydin, kde na jeho konci byla ulice plná autoservisů. Zastavili jsme u jednoho z nich
a požádali o pomoc. Majitel byl velmi ochotný a klimatizaci nám naplnil. Víc jsem řešit
nechtěl. Nechtěl jsem na dovolené zabývat složitější opravou. Naplnění klimatizace
pomohlo. Bohužel asi jen na dvě hodiny. Pro mě to znamená, že po návratu domů to
musím nějak vyřešit. Při tentokrát se musíme smířit s tím, že dál budeme pokračovat
bez klimatizace.
Pokračovali jsme dál v naší cestě a udělali si přestávku ve městě Denizli.
Prošli jsme se po hlavní třídě a hledali nějakou restauraci, abychom si mohli dát
oběd. Žádnou jsme však nenašli a tak v domnění, že si spravíme chuť a znovu
zkusíme kebap. Zde byl chuťově o něco lepší, ale zázrak to prostě nebyl. Co nás
však zarazilo byla obsluha. Musel jsem několikrát vysvětlovat, že chci ten kebap
dvakrát. Turek se hrozně divil, že bude jíst i žena a několikrát se ujišťoval jestli to
myslím vážně.
K Saldě jsme přijeli až k večeru. Objeli jsme část jezera a našli otevřený kemp,
který už měl ale po sezoně a tak tam parkování a nocování bylo zdarma. Našli jsme
si klidné místo u stolu s lavicemi, který byl součástí kempu. Zde jsme si dali večeři a
nakrmili jednoho toulavého psa, který k nám přišel. Toulavý psi jsou v Turecku téměř
na každém rohu. Je to velmi smutný pohled. Byl večer a my se těšili na další den na
břehu jezera.
Ráno po snídani jsme zajeli na druhou stranu jezera, našli si krásnou pláž,
rozložili lehátka a šli do vody. Krásně průzračná voda jen korunovala celkové pocity
z tohoto místa. Sněhově bílá pláž z minerálních kamínků obklopená skalistými
horami v nás vzbuzovala pocity pohádkově kouzelného místa. Po chvíli relaxování u
vody jsem zajel do nedaleké vesnice Salda, kde jsem chtěl místním obchodě koupit
čerstvé pečivo. Našel jsem typickou chudou tureckou vesničku. V místním krámku
jsem koupil bochník chleba a asi půl kila rajčat. Překvapilo mě, že i zde můžu platit
kartou. Platil jsem deset tureckých lir. To je asi šest korun.
Vrátil jsem se zpět na naší pláž a v autě jsem připravil oběd v podobě
studeného talíře, resp. proutěného košíku, který jsem přinesl na pláž. Vychunávali
jsme si oběd na tomto krásném místě, kde jsme byli zcela sami.
Jezero Salda je minerální jezero, jehož dno pokrývá léčivé bahno. A tak
manželka musela jeho léčivost vyzkoušet. V místě, kde jsme byli my však žádné
bahno nebylo a tak musela jít asi o sto metrů dál. Vrátilo se stvoření, kterého jsem se
nejprve lekl, než jsem v něm poznal svou ženu. Nechala na sobě bahno pár minut
působit než se šla umýt. Celou dobu si pochvalovala, že příjemně voní a mě
přemlouvala, aby se také namazal. Odolal jsem jejímu nátlaku a zůstal čistý.
I když zde bylo krásně, čas neúprosně letěl a my měli v plánu ještě před
setměním navštívit Pamukkale a jeho proslulá vápencová jezírka. Po hodině jízdy
jsme zaparkovali na místní parkovišti a vydali se směrem k pokladně. Bylo po
sedmnácté hodině a nás překvapilo kolik je tu ještě lidí. Vstupné je zde 30 Euro na
osobu. Kousek za pokladnou jsme se museli vyzout a dál pokračovat na boso. Vydali
jsme se vzhůru k těm kouzelným vápencovým jezírkům. Pohled na kopec pokrytý
bílým vápencem plný maličkatých tůní s teplou minerální vodou byl impozantní.
Dojem, ale kazilo velké množství turistů. Byl problém si udělat nějakou fotku na
památku, abychom na ní byli sami. Asi po půl hodině jsme vystoupali na samotný
vrchol kopce, kde byli stánku s občerstvením. Tyto stánky však zakrývali další krásné
výhledy v podobě pozůstatků antického města Hierapolis. Prošli jsme si tedy ruiny
tohoto města a vydali jsem pomalu zpět. Měli jsme za sebou krásnou procházku, byli
jsme plni dojmů. Po večeři, kterou jsme si dali v jedné z místních restaurací jsme se
s autem přesunuli o pár kilometrů dál a jednu zapadlou louku, kde jsme měli v plánu
přenocovat. Z louky jsme měli nádherný výhled na protilehlý kopec a nasvícené
město Hierapolis. Na tomto místě se spalo krásně, ale ráno nás vzbudil podivný
hukot. Na planině pod námi startovali horkovzdušné balóny.
A když už nás takhle vzbudili, vydali jsme se po snídani na další cestu.
Turecko – Kusadasi
Mířili jsme zpět k pobřeží, tentokrát naším cílem bylo město Kusadasi. Chtěli
jsme se podívat nejen do jeho historického centra, ale také si projít místní trhy. Do
města jsme přijeli odpoledne. Při projíždění hlavním tahem skrz město jsme míjeli
obchodní centrum s, nám dobře známým, Carrefourem. Zde jsme zastavili, nakoupili
nějaké potraviny. Na toto obchodní centrum navazovala obrovská tržnice
rozprostírající se ve dvou patrech nějakého parkovacího domu. I jí jsme se rozhodli
navštívit. Zde se dalo sehnat různé oblečení a boty, vše padělky známých značek.
K pravým orientálním trhům to zde mělo daleko. Přesto i my si zde nakoupili několik
drobností v podobě triček a kraťasů.
Potom už jsme mířili na pláž, kterou jsme našli v aplikaci park4night,
vzdálenou asi deset kilometrů od města. Při příjezdu na pláž jsme byli ohromeni
krásou této pláže. Před námi se objevila nádherná široká a neskutečně dlouhá
písečná pláž. Na první pohled bylo patrné, že je velmi oblíbená protože zhruba po
dvaceti metrech na ní stálo jedno obytné auto za druhým. I přesto, že zde bylo
ohromné množství aut, bylo tu dostatek místa pro další. Jedno místo jsme si našli i
my. Auta byla od sebe tak daleko, že každý měl své soukromí a přesto se zde necítil
sám. S jedněmi Holanďany, kteří stáli asi pět aut před námi jsme tu byli jediní cizinci.
Na pláži byli i slunečníky, malinký bar a sprchy. Prostě ideální místo.
Zprvu nás zarazilo, že na pláž někdo přijel i traktorem. Byli zde dva. Ale za
nedlouho jsme poznali pravý důvod proč tu jsou. Každou chvíli přijelo nějaké auto,
které se chtělo dostat blíž k moři a tam zapadlo v jemném písku. A ochotní majitelé
traktorů ihned přispěchali za úplatu na pomoc.
Nás však hned po zaparkování přivítala smečka místních toulavých psů.
Někteří byli bázlivý, někteří mazlivý a jeden, kterému jsem později začal říkat šašek
dělal různém skopičiny, aby na sebe upoutal pozornost. Všichni do jednoho byli
neskutečně hodní. Jejich oči doslova prosili o pozornost a hlavně o něco k jídlu. A tak
nám nezbylo nic jiného než uvařit těstoviny a podělit se s nimi o naše konzervy, které
jsme si přivezli z Česka. V té době jsme ještě netušili, že zde na pláži zůstaneme
několik dní a celá tahle smečka nám bude dělat společnost. Jejich společnost nám
byla příjemná, ale nám bylo zároveň velmi smutno. Velmi těžce jsme nesli ty smutné
pohledy, vnímali jsme jejich vděčné pohledy za každé podrbání, pohlazení, za každé
sousto, které od nás dostali. Bylo nám smutno, že tyto krásné psí duše nemají
nikoho, kdo by je měl rád, koho by mohli vítat a tak jsme se jim tu lásku snažili dát,
alespoň po tu dobu co zde budeme.
Po odpolední stráveném s našimi psími kamarády u moře jsme se rozhodli, že
druhý den se zajedeme podívat do samotného centra Kusadasi. Nebyli jsme nijak
znalý místních poměrů, ale nějak jsme na této pláži cítili pohodu a bezpečí a tak jsme
nechali na našem místě venkovní sezení a odjeli jsme. Kromě procházky centrem
byla mým cílem prodejna rybářských potřeb, protože jsem chtěl zkusit chytit nějakou
rybu.
Našli jsme prodejnu, kde jsem si koupil základní vybavení a jeli jsme někam
zaparkovat naší dodávku. Potom jsme se vydali pěšky to nedalekého centra, které
nás přivítalo malými malebnými uličkami plné krámků všeho možného. Ač se zdejší
městský ruch snažil vypadat orientálně, bylo patrné, že jde především o kulisu pro
turisty. Přesto to zde bylo velmi příjemné. Možná i proto, že poblíž města Kusadasi
není žádné letiště, takže turisté se sem dostali jen po vlastní ose nebo výletní lodí. I
když ulice byli plné lidí necítili jsme se nijak stísněně. V jedné z mnoha uliček jsme si
vybrali na pohled příjemnou restauraci s tím, že zde poobědváme.
Ale dost bylo toulání se po městě a my se vydali zpět na naší pláž. Po našem
příjezdu jsme našli naše sezení netknuté a přivítala nás naše známá smečka. Když
jsme se postarali o jejich plná bříška šli jsme si na chvíli sednout k místnímu
plážovému baru. Cestou jsem si všiml, že hned za námi stojí obytné auto s Českou
poznávací značkou a od moře k němu šla nějaká žena a už z dálky se na nás
usmívala. Pozdravili jsme se a v rychlosti se seznámili s tím, že vzbudí manžela a
přijdou za námi k baru. Není potřeba rozebírat co čem přesně jsme si povídali a co
jsme pili. Důležité je, že jsme získali dobré přátele se, kterými jsme zde rádi trávili
čas. Zdeněk s Libuškou zde, ale na rozdíl od nás nebyli na dovolené. Oni tento styl
cestování a poznávání světa měli jako životní styl. Skončili v práci, prodali majetek a
užívali si svého života z úspor. I my jsme se už doma o něčem podobném bavili, ale
ještě není vhodná doba. My si budeme ještě muset pár let počkat.
Čas na této pláži s našimi novými přáteli příjemně plynul. Přesto jsme se
rozhodli další den k večeru navštívit nedaleké město Selcuk. Malé město
v nedalekých kopcích, poblíž starořeckého Efesu. V tomto městě se vkusně mísila
moderní architektura s historickou a místo bylo možné narazit i na antické rozvaliny.
Tato velmi zajímavá kombinace byla důvodem našich příjemných dojmů z města.
Měli jsme v plánu navštívit i rozvalinu v Efesu, ale vstupné se nám zdálo přehnané,
40 Euro za osobu, a tak jsme tento zážitek odpustili.
Další den ráno jsme se rozloučili s našimi novými přáteli a s naší smečkou,
samozřejmě po té co jsme je nakrmili, a vydali jsme se dál poznávat krásy Turecka.
Tentokrát jsme měli zamířeno k městu Bodrum. Dny strávené zda byli velmi příjemné
i když to trochu večer kazili otravní komáři, kteří po setmění vyrojili z nedalekých
křovisek.
Také jsme zde zažili jeden legrační okamžik. Když jsme s našimi novými
přáteli seděli u plážového baru, napadlo nás, že bychom si mohli dát rum s kolou.
Rum jsme měli v autě a kolu bychom si koupil na baru. Mě i přesto, že si zde každý
dělal co chtěl, bylo trochu trapné nosit do baru vlastní pití a tak jsem při objednávce
koly řekl majiteli, aby mi dal jeden kalíšek. Odlil jsem do něj trochu rumu s tím ať
ochutná. Ptal se s čím se to míchá. Doporučil jsem mu samozřejmě kolu. Vzájemně
jsme si poděkovali a dál jsem se mu nevěnoval. Asi po půl hodině se vymotal ven
z baru, došel k nám celý rudý jak spartakiádní trenky a špatnou angličtinou nám řekl,
že ten český rum je nebezpečný. Ten den zavíral víc jak o hodinu dřív.
Turecko – Bodrum
Předem jsme si našli v aplikaci park4nigh místo na kempování asi dvacet
kilometrů od Bodrumu. Cesta do Bodrumu ovšem byla velmi zajímavá. Jako navigaci
jsme používali Seznam mapy. Tato navigace nás z nějaké důvodu svedla z cesty a já
si toho všiml na rušné křižovatce až na poslední chvíli, kdy už jsem musel najet do
směru kam mě Seznam mapy vedli. Okamžik jsem přemýšlel zda se otočit, ale
jelikož mi mapy ukazovali přímou trasu do Budrumu rozhodl jsem se na této trase
zůstat. A ty byla chyba. Seznam mapy nás totiž po pár kilometrech nahnali na pole. A
to doslova. Zůstal jsem dál na silnici a po přepočítání trasy se dojez do cíle prodloužil
o deset minut a tak jsme se opět rozhodli zůstat. Opět chyba. Navigace nás zavedla
do horských vesniček, uličkami kam jsme se sotva vešli. To nejhorší, ale mělo teprve
přijít. Vjeli jsme do hor, které byli pro nás obdobou rumunského Trasnfagarsanu, ale
s naprosto šíleně rozbitou silnicí. Už nemělo smysl se vracet a nám nezbývalo nic
jiného než touto cestou projet. A udělali jsme dobře. Nebýt té strašné silnice, tak to
byl, i přes počáteční rozhořčení skvělý zážitek. V horách jsme vjeli do vesnice, kde
se konala nějaká místní slavnost, okolo silnice pobíhali divocí osli a když jsme
vystoupali na samotné vrcholky, byli jsme odměněny neskutečnými výhledy.
Odpoledne jsme přijeli na menší kamenitou pláž, kde bylo asi deset obytných
aut a karavanů. Vše zcela zjevně patřilo místním Turkům, kteří to měli jako svá
víkendová sídla. Ačkoliv zde bylo relativně plno, byl tu naprostý klid. Vše umocňovala
průzračně čistá voda a krásný výhled na nedaleký ostrov.
Tato pláž byla snad jediná, kde nebyli toulavý psi. Místo toho jsme měli
možnost nakrmit místní toulavé kočky. Užívali jsme si zdejší pohodovou atmosféru,
manželka chvíli šnorchlovala a já se pokoušel přemluvit nějakou tureckou rybu.
Marně zase jsem nic nechytil.
Druhý den ráno jsme se vydali do samotného Budrumu a prohlídku jeho
historického centra a hradu. Opět jsme nechali venkovní sezení na místě a v klidu
jsme odjeli. Ve městě byl trochu problém zaparkovat, ale po chvíli hledání jsme našli
soukromé parkoviště. Sice zde stály čtyři hodiny kolem pěti stovek, ale jiné místo
nebylo. Centrum města bylo podobné tomu v Kusadasi i když celkově takové víc
načančané. Došli jsme do přístavu plného luxusních jachet nad, kterým se tyčil
Bodrumský hrad. I zde nás od vstupu odradila cena 40 Euro. Navíc toto vstupné bylo
nejspíš jen na nádvoří a na hradby, protože za prohlídku komplet tam byla cenovka
dokonce 120 Euro. Vydali jsme se tedy dál. Procházeli jsme uličkou, kde byla jedna
restaurace za druhou a u každého vchodu nás lákala obsluha k návštěvě právě té
jejich. Nás však zaujala restaurace s terasou přímo u moře. Vybrali jsme si hezké
místo s výhledem na moře. Zarazili nás však ceny. Přesto jsme si dali jen něco k pití.
Jedno pivo pro mě a manželka si dala dvě deci bílého vína a Sprite. Platili jsme 22
Euro.
A tak trochu zklamaní jsme se vydali dál. Asi po deseti minutách jsme přišli
k restauraci, která měla stolky přímo na pláži. Zde měli i zajímavé ceny. A tak jsme si
sedli do restaurace kam bylo možné přijít i z pláže, něco připlout lodí, kde bylo
možné si jít i zaplavat. Dali jsem si oběd a pití. Zde jsme platili za vše 18 Euro. Zde to
bylo super a o to víc nás mrzela naše hloupost, že jsme se před tím nechali napálit
první restaurací, kterou jsme viděli.
Vrátili jsme se zpět na naší pláž. Našemu sezení ponechanému bez dozoru na
místě se opět nic nestalo a našli jsme ho tak jak jsme ho zanechali. Stále více jsme
cítili, že Turecko není nijak nebezpečná země. Chvíli po našem návratu za námi
přijela Zdeněk s Libuškou a společně jsme strávili zbytek tohoto dne a celý další den.
Další den jsme se s našimi přátel, už definitivně, na našich cestách po
Turecku rozloučili a vydali jsme se směr Marmaris.
Turecko – Datca, Knidos
Odpoledne jsme to měli ještě asi sto kilometrů do Marmarisu. Právě jsme
sjížděli z hor klikatou dálnicí. Dálnicí natolik klikatou a tak prudkou, že zde byla
většinou snížena maximální povolená rychlost na pouhých třicet kilometrů. Prudkost
klesání dokládal i fakt, že i Turci zde dodržovali rychlost až jinde si s nějakými limity
hlavu nedělají. Pod horami se nacházelo městečko Akyaka. Ani nevím proč, přirovnal
jsem to k chorvatské Makarské, i když se to vůbec nepodobalo. Snad jen atmosférou.
Bylo to příjemné malé městečko. Prošli jsme si ho, v místních potravinách doplnili
zásoby a vydali se kousek za toto městečko na pláž, kterou jsme si našli v aplikaci
park4night.
Místo se nacházelo v typické Turecké vesnici, kde nebyl žádný turistický ruch.
Ani námi vybraná pláž nebyla pláží, ale kamenitým břehem. Parkovali jsme dva
metry od moře. A byli jsme zde naprosto sami.
Bylo příjemné být zase jednou sami na opuštěném místě. Pět jsem se
pokoušel chytat ryby a přitom jsme oba relaxovali a užívali si sluníčko a samotu. Bylo
to krásné místo, ale nevhodné na koupání. V době kdy jsme tady byli foukal celkem
vítr, který vytvářel docela velké vlny a navíc zde moře šlo hned do hloubky. Zůstali
jsme zde jen do druhé dne. Během večera jsme však změnili plány a místo
Marmarisu jsme si vyhlédli o pár kilometrů dál město Datca, které nás na fotkách
zaujalo mnohem víc.
Cesta z Akyaky do Datci vedla přes blízké hory tohoto poloostrova. Na rozdíl
od hor, kterými jsme projížděli cestou do Bodrumu zde byla krásná silnice, takže
jsme se při jízdě mohli víc věnovat okolní přírodě a nádherným vyhlídkám na moře. U
jedné vyhlídky jsme i na chvíli museli zastavit, protože nešlo odolat té kráse. Pod
námi se nacházela pohádková zátoka ve které kotvilo pár soukromých jachet. Po
pořízení několika povinných fotografií a krátkého videa jsme pokračovali dál směrem
do Datci. Po dalších pár desítkách kilometrů jsme přijeli do Datci. Pravda, těch
posledních pár kilometrů bylo trochu dobrodružných, protože naše dodávka si už
delší dobu říkala o potravu. Kousek za Akyakou jsme minuli čerpací stanici s tím, že
natankujeme na té další, ale bohužel až do Datci žádná po cestě nebylo. Takže určitě
doporučeme, tankovat tam kde je to možné a nevyčkávat. Shodou okolností jsme
měli prázdný i rezervní kanystr. Naštěstí nám to vyšlo a mohli jsme doplnit pohonné
hmoty.
Po natankování jsme vjeli do města. Hledali jsme parkoviště nedaleko
přístavu, které jsme si našli v aplikaci park4night. Při průjezdu městem jsme byli
okouzleni vzhledem města a atmosférou, která na nás hned dýchla. Věděli jsme, že
tady se nám bude líbit. Našli jsme parkoviště, které doopravdy bylo kousek od
přístavu plného malých rybářských loděk a soukromých jachet. Bylo na útesu nad
přístavem, obklopené vzrostlými palmami. Parkovalo zde už několik obytných
dodávek a vše nasvědčovalo, že zde bude klid a příjemné prostředí.
Po zaparkování jsme se šli projít do města. Dá se říci, že město bylo napůl
rozdělené přístavem a tak jsme si prošli město na jedné jeho straně. Jako v každém
menším Tureckém městě i zde byli krásné malé uličky zdobené květinami. Procházeli
jsme okolo restaurací a barů. V jednom z barů, kde jsme se na chvíli posadili bylo
několik toulavých psů. Bylo vidět, že obsluha je nijak nevyhazuje a zřejmě se o ně i
stará. Bylo to příjemné vidět, že aspoň o pár psů je v rámci jejich možností
postaráno. Po chvíli jsme pokračovali dál v procházce městem a zrovna když se
začal ozývat hlad jsme narazili na restauraci pobodnou té v Bodrumu, se stoly na
pláži. Nešlo toto romantické místo nevyužít.
Po obědě jsme se vrátili zpět k dodávce. Všiml jsem si, když jsme zaparkovali,
že v moři pod námi je plno ryb, které vyskakují nad hladinu. Proto jsem musel nahodit
prut a zkusit své štěstí. Opět marně. Jediné co jsem chytil byl nějaký Turek, který
procházel pod útesem a zamotal se mi do vlasce. Během mé marné snahy ukecat
místní ryby jsme si s manželkou vychutnávali v křesílkách u auta kávu a užívali
krásného výhledu na moře a část města. Na chvíli se za námi zastavil soused
karavanista, Turek, přinesl nám nějaké ovoce a snažil se si s námi povídat. Naše
konverzace, ale spíš probíhala rukama, protože on neuměl ani slovo anglicky ani
německy. I tak to bylo milé. Poznali jsme, že campeři jsou jedna komunita a je jedno
jakou řečí mluvíte.
Blížil se večer a my se rozhodli, že konečně provětráme naše koloběžky.
Projeli jsme si druhou polovinu města. Nasvícená Datca na nás působila doslova
pohádkově. Staré kamenné domy, promenáda lemované nízkými nasvícenými
palmami vytvářeli nezapomenutelnou atmosféru. Příjemně unavení z vyjížďky jsme
se vraceli do auta a těšili se na další den. Za nás osobně je Datca nejhezčí město,
které jsme v Turecku navštívili a určitě ho budeme doporučovat. Je to městečko
téměř na konci poloostrova, kde není žádný velký přístav a tak ačkoliv je turisticky
zaměřené, není zde přelidněno, protože se sem dostanete jen po vlastní ose. O to
víc jsou zde příjemné procházky, kdy jsme naplno nasávali místní pozitivní energii.
Druhý den jsme měli v plánu navštívit na úplném konci poloostrova rozvaliny
starořeckého přístavu Knidos. Při odjezdu z Datci jsme ještě před odjezdem, ale
zavítali do starého města Datca. Nachází se na kopci na současným městem. Vyniká
malými spletitými uličkami z kamenných domů, které už toho viditelně hodně
pamatují. Přesto jsou skvěle udržované. Všechny domu byli ozdobeny květinami
s fialovými květy ve všech možných odstínech. Téměř v každé uličce byli různé bary,
restaurace nebo krámky se suvenýry. My jsme zde byli ráno, tak vše ještě bylo
zavřené, takže jsme si nerušeně mohli vychutnat toto kouzelné místo.
Byl čas se přesunou do přístavu Knidos. Cesta k němu vedla úzkou silnicí a
několika malými vesnicemi, které nám autenticky znázornili venkovský život
v Turecku. Uličky v těchto vesničkách byli tak úzké a klikaté, že byl problém potkat
auto v protisměru. Což se nám i stalo. Musel jsme pár metrů couvat, ale jen
k nejbližší zatáčce, dál to nešlo. Naštěstí v tomto místě byli ulička o něco silnější a
tak když jsme naší dodávku přilepil na dům vedle nás, a sklopil jsme obě zrcátka
mohlo druhé vozidlo opatrně projet. Po této dobrodružné cestě se po pár kilometrech
před námi otevřela kopcovitá krajina, kterou jsme projížděli a nám se tak naskytl
pohled na přístav Knidos.
Na jeho okraji bylo menší parkoviště, kde jsme nechali auto a šli dál do
přístavu. Nejdřív jsme procházeli malou zátokou, kde kotvilo několik menších lodí,
potom nás cesta vedle okolo restaurace až k pokladnám a vstupní bráně do
samotného Knidosu. Za příjemné vstupné 5 Euro nás vpustili do města. Byly tu
v podstatě už jen základy původních budov a kamenné sloupy ukazující kudy vedla
tehdejší hlavní třída. U většiny základů byla nějaká cedule s informacemi k čemu
dané budova sloužila, takže jsme věděli, že si procházíme Přístavní ulici s domky
místních rybářů, že tady kdysi stál ten či onen chrám nebo, že jeden z domů sloužil
jako prefektura, nechyběl ani v celku zachovalý amfiteátr.
Ačkoliv to byli rozvaliny, bylo to vše hezky čistě upravené. Popisky dávali
návštěvníkům možnost se více vžít do daného prostředí. Zajímavostí bylo, že v horní
části města se pohybovala těžká stavební technika. Bylo příjemné vidět, že i
v Turecku se snaží udržovat a obnovovat tyto staré památky, svědky naší dávné
historie.
Turecko – Izmir
Nastal čas opustit Knidos a vydat se dál. Naše dovolená začala odkrajovat
svou poslední třetinu a my se museli začít pomalu přibližovat k domovu. Protože
Datca byla od Izmiru opravdu hodně daleko, rozhodli jsme se na noc zůstal nedaleko
Sulcuku. Byla to vlastně skoro stejná jako ta u Kasadasi, kde jsme poznali Zdenku
s Libuškou, ale byla o dobrých deset kilometrů dál.
Hned při příjezdu se nám naskytl rozkošný a přitom tak strašně moc smutný
pohled. Na cestě stálá fenka s asi deseti štěňátky, kterým bylo sotva pár týdnů. Něž
jsme zajeli na pláž, dostala ona i její štěňata najíst. Ona byla dost bázlivá, ale ti malý
drobci byli krásní. Bylo nám ale smutno, že zase přibude pár toulavých psů, které
nebude mít nikdo rád, oni se nebudou mít na koho těšit. Potom jsme na pláži museli
nakrmit celou místní smečku, která nás přivítala hned jak jsme zastavili.
Bylo už pozdní odpoledne, takže koupání už nemělo smysl. Udělali jsme si
tedy večeři a zatím co já připravoval venkovní sezení a manželka vařila přišel za
mnou jeden starší pán a začal na mě mluvit česky. Představil se jako Jirka a když
viděl jemu známou značku, rozhodl se nás přivítat. Po krátké konverzaci nás pozval
k nim do auta a posezení a dobré moravské víno. Poznali jsme další skvělé lidi, Jirku
s Janou, důchodce, kteří si podle jejich vlastních slov užívali dědictví svých dětí.
Strávili jsme s nimi příjemný večer a vyměňovali si zážitky a zkušenosti z cest.
Druhý den ráno jsme opět nakrmili místní smečku i mámu se štěňátky,
rozloučili se s našimi novými přáteli a vydali se na další cestu. Mířili jsme do třetího
největšího města Turecka, do Izmiru. Toto město je kromě jiného proslulé svými
nekonečnými trhy. Ale jak již dobře víte, my nejsme příznivci velkých měst a tak už
při příjezdu jsme našeho rozhodnutí litovali. Na dopravě bylo znát, že jde o třetí
největší město. Provoz byl více než podobný Istanbulu. Nakonec jsme se přeci jen
dostali do centra a hledali jsme parkoviště. Po více jak půl hodině popojíždění
v kolonách se před námi objevil parkovací dům. Nejprve bylo nutné ho objet z druhé
strany, abychom se dostali ke vjezdu, kde jsme zjistili, že maximální výška vozidla je
dva metry. Měli jsme smůlu. V tom k nám, ale přiběhl místní zelinář, ptal se zda
hledáme parkování a za úplatu nám odstanil z chodníku své přepravky se zeleninou
a udělal nám místo.
Měli jsme štěstí. Nejen proto, že jsme sehnali místo k parkování, ale také
proto, že hned proti nám byla jedna z uliček, kde začínala místní tržnice. Po té co
jsme přeběhli hlavní šesti proudovou ulici, stejně jako místní samozřejmě po
přechodu, ale na červenou jsme se dostali do bludiště místních trhů. Pravých
orientálních trhů, kde se dá sehnat snad úplně vše. Od padělků značkového oblečení
a obuvi, přes různé nádobí, šperky, koberce, místní kroje a sváteční oblečení až po
ovoce, zeleninu, čerstvé ryby a koření. Tady jsme našli první opravdu orientální trhy,
která nás svou atmosférou naprosto pohltili. Samozřejmě ani my jsme neodolali a
v jedné místní pouliční restauraci si dali čerstvou rybu a v místních obchůdkách si
koupili zeleninu, ryby k večeři a já nutně potřeboval pravou tureckou konvičku na
kávu. Povinností pak samozřejmě bylo si koupit nějaké místní cukrovinky, zejména
Baklavu.
Procházením uliček místní tržnice jsme strávili více jak čtyři hodiny. I přes
neskutečné množství lidí se nám zde líbilo. Ne, že bychom si užívali ty davy nebo to
jak nás každý, někdy až neurvale, lákal do svého krámku, ale tou celkovou
atmosférou orientu.
Když jsme se vrátili zpět k autu čekala nás cesta z města. Odpolední špička
byla stejná jako v Istanbulu. Několika pruhové ulice jsme projížděli zhruba hodinu a
půl než jsme se konečně dostali na periferii města a vydali se na pláž několik
kilometrů za městem. U města Dikili jsme si v aplikaci park4night našli příjemnou
písečnou pláž s tím, že zde jen přespíme a druhý den budeme pokračovat směr
Canakkale.
Na této pláži opět bylo několik toulavých psů, ale k nám se odvážila jen jedna
fenka. Samozřejmě jsme jí museli dát najíst a teprve potom jsme mohli jít spát. Ráno
jsem vstal dřív něž manželka a tak jsem se šel projít po pláži. Když jsem se vrátil
zpět, už na mě tato fenka čekala. Šel jsem do auta, abych jí mohl dát něco k jídlu
s tím, že si udělám rovnou kávu. Nechal jsem si svoje sandále před autem a zavřel.
Když jsem si vypil kávu fenka na mě stále čekala, ale jedna bota byla pryč. Už jsem jí
nenašel. Asi si chtěla nechat něco na památku, tak jsem se na ní ani nezlobil.
Po snídaní jsme se vydali dál, tentokrát v městečku Akcay, kde měli být nějaké
vodopády, ke kterým se dalo dostat jen korytem jejich říčky. Asi půl hodiny jsme
procházeli kamenným korytem proti proudou. Překonávali jsme kamenné bariéry,
malé či větší tůně až jsme se dostali k malému jezírku na jehož konci byl vodopád.
Cestou jsme míjeli skupinky jiných turistů nebo skupinky Turků, kteří si zde dělali
piknik. Měli to dokonce tak vychytané, že v místních mělkých tůních měli skládací
židle a stolky a nerušeně si užívali víkend. Voda sice byla studená, ale ne ledová a
protože teplota vzduchu byla přes třicet stupňů, byla to příjemně osvěžující
procházka. Příjemné také bylo, že ačkoliv Turci si s čistotou své přírody moc starostí
nedělají, tak jde byl naprostý pořádek.
Po procházce k vodopádům už jsme, ale mířili na nedalekou pláž, kde jsme si
chtěli užít jeden z posledních dnů u moře. Tato pláž, ale byla pravým opakem
vodopádů, které jsme navštívili. Přilehlá křoviska byla celá zaházená odpadky, místo
písku na pláži jsem chodili po nedopalcích cigaret. Věděli jsme, že tady být
nechceme. Přesto jsme se zdržel asi hodinu, protože k nám přiběhlo několik
toulavých psů a nám to nedalo, museli jsme je nakrmit. Teprve potom jsme se vydali
dál, zase o kousek blíž k městu Canakkale. Tentokrát k městečku Antinoluk, kde
jsme si opět přes aplikaci park4night našli pláž.
Tady nás kromě čisté písečné pláže přivítala smečka dvanácti psů.
Samozřejmě, že jako první dostali najíst. Já si šel zkusit nahodit prut, opět marně.
Tentokrát nebylo počasí vyloženě na koupání, takže to jsme s manželkou oželili.
Stejně jsme měli dost práce s místními psi, kteří si vyžadovali naší pozornost a jídlo.
Dokonce jsem musel odjet do místního krámku, protože nám ti hladovci už snědli
všechny zásoby jim něco koupit. Na výběr toho moc nebylo a tak jsem vzal alespoň
těstoviny a konzervy s tuňákem.
Dnes jsme měli v plánu si udělat romantickou večeři na pláži při svíčkách.
K tomu jsme si koupili v Izmiru na tržnici čerstvé pražmy a zeleninu. Bylo nám však
jasné, že místo romantické večeře ve dvou to bude večere ve čtrnácti. Připravil jsem
gril, ochutil ryby, nakrájel naše domácí brambory, které jsme si vezli sebou a začal
s přípravou večeře. Atmosféra byla opravdu příjemná a romantická. Svíčky, dobré
jídlo, vínko. Ale stejně jsme neměli to srdce a poctivě se, se všemi psi dělili o naše
jídlo.
Na této pláži se nám, ale celá dovolená změnila. Jedna malá fenka, ještě
štěně, která se u mě od samotného začátku držela si ke mně po jídle vlezla na klín,
položila mi hlavu přes rameno a asi na půl hodiny usnula. Když se probudila, odběhla
a já šel společně manželkou uklízet nádobí. V tom se vrátila i tahle fenka, vlezla nám
do auta, kde si lehnula pod stolek a znovu usnula. Byl už večer, místní psi se s
plnými bříšky rozešli po pláži, každý z nich si v písku na pláži vyhrabal svůj pelíšek a
šel spát. Ta malá fenka spokojeně spala u nás v autě, my jí nechali a šli spát taky.
V noci se vzbudila, vzal jsem jí ven, ona se jen vyčůrala a zcela automaticky se
vracela zpět do auta. Vzal jsem jí tedy zpět, ale ona tentokrát už nechtěla pod stole,
ale dobývala se k nám do postele, která na ní byla vysoko. A tak s námi spala
v posteli až do rána.
Ráno proběhlo podobně jako noc. Vzal jsem jí ven, ona se vyčůrala a zatím co
jsem se procházel v písku u moře, nehnula se ode mě. Když jsem se vrátil k autu
bez ptaní si do něj skočila. Manželka ještě ležela a chtěla, abych jí dal k ní do
postele. Uvařil jsem kafe a společně jsme ve třech posnídali v posteli. Když jsme
potom balili venkovní sezení, ona spokojeně stále ležela v naší posteli, pozorovala
své kamarády, kterým jsme také dali najíst a vůbec neměla potřebu jít ven. A nám
bylo jasné, že tahle fenka s námi už zůstane.
Turecko – Canakkale, Edirne
Když jsme měli vše sbalené, byl čas odjet. V ten moment jsem měl oči plné
slz. Celá smečka běžela za námi a štěkali, jako by na nás křičeli, abychom si vzali i
je. A my bychom si je vzali, kdyby to bylo aspoň trošku možné. Ale to bohužel nešlo.
Rozhodli jsme se, že pomůžeme, alespoň jedné fence. Alespoň jednomu tuláčkovi
dát domov a lásku.
Mířili jsme směr Canakkale, kde na náměstí měl stát trojský kůň. Samotnou
Tróju jsme vzhledem přemrštěné ceně vstupenek zamítli. Než se, ale půjdeme projít
do města, měli jsme ještě jednu povinnost. Museli jsme najít nějaký otevřený petshop
a našemu novému členu výpravy sehnat nějaké vodítko a kšíry. Vzhledem, že byla
neděle byl to celkem oříšek, ale nakonec se nám zadařilo. Co nás, ale zarazilo byly
ceny psích granulí. Vodítko a kšíry stály v přepočtu pár korun, ale nejlevnější granule
byli za 450,- Kč/kilo. Jedno kilo jsme, alespoň do začátku stejně museli koupit. Bylo
to, ale opravdu překvapující, jak je Turecko levné na potraviny, tak zrovna pro psy to
mají nesmyslně předražené.
Zaparkovali jsme nedaleko centra na obrovském parkovišti a vydali se
k přístavu na náměstí k trojskému koni. Naše fenka, které jsme začali říkat Sendy, šla
poprvé v životě na vodítku. Zpočátku s tím měla trochu problém, ale pár granulí
v kapse jí vždy přesvědčilo. Stejně většinou měla snahu jít tam kam jsme šli my.
Neustále nás sledovala svýma očkama a my v nich viděli její vděk a spokojenost.
Procházka centrem, ale pro ní byla zřejmě dlouhá a tak jsem jí chvílema nosil.
Spokojeně se ke mně tisknula, ale místní Turci moc nechápali, že někdo nosí psa.
Občas jsme si všimli udiveného pohledu, jindy zase skoro opovrhujícího. Ale našli se
i tací, kteří na nás usmáli, když viděli malé spokojené štěně.
Canakkale se nám od začátku líbilo i když to nebylo žádné malé město.
Možná tím, že byla neděle bylo to klidné město. Nebyly zde žádné malé uličky, ale
velká široká promenáda okolo přístavu a jehož konci byla ukotvené stará turecká
ponorka. Protože jsme měli Sendy, ani nás nenapadlo se jít do ní podívat. Naopak
jsem věnovali pozornost trojskému koni, který byl dominantou náměstí. Samozřejmě
to nebyl pravý trojský kůň. Tady byla vystavena rekvizita z filmu Troja. I přesto, že to
byla jen rekvizita pohled to byl impozantní. Hned vedle koně byla velká skleněná
vitrína, kde byla miniatura celé Troji, takže jsme si mohli prohlédnout i toto staré
antické město.
Na přístavní promenádě, kde byla jedna restaurace za druhou jsme se
rozhodli, že si dáme snídani. Sedli jsme si na předzahrádku a vybrali si každý jeden
zákusek. Už jen od pohledu byly neodolatelné a stejně tak byli i výborné. Co nás, ale
zarazilo, kdy nám obsluha sdělila, že kávu ještě nemá a může nám nabídnout jen čaj.
Dali jsme si tedy čaj a já vzápětí pochopil proč nemá kávu. Číšník, který nás
obsluhoval, vyběhl z restaurace se dvěmi skleničkami typickými pro jejich čas a
zaběhl do vedlejší restaurace odkud nám ho přinesl. A když jsem se podíval na
druhou stranu, bylo mi vše jasné. Byl tak BurgerKing, který měl ještě zavřeno.
Smutné i úsměvné zároveň.
Nastal čas se opět posunout dál. Opouštěli jsme Canakkale s mířili na
dardanelský most, abychom se zase o kousek přiblížili k Edirne, poslednímu velkému
město v Turecku než přejedeme do Řecka. Kousek za mostem jsme si v aplikaci
park4night našli krásnou písečnou pláž nedaleko vesnice Erikli.
Našli jsme menší písečnou pláž podobnou té jakou jsme našli u Bodrumu. I
zde bylo několik trvale odstavených karavanů. Našli jsme si místo na kraji pláže hned
u betonového žlabu s tekoucí vodou. Mohli jsme snadno doplnit zásoby vody. Tady
měli poslední koupání v Turecku a bylo to velmi příjemné. Průzračně čistá voda plná
malých barevných rybek. Dokonce se šla koupat i naše Sendy, ale moc se jí to
nelíbilo a tak z pláže rychle utekla k autu. Bylo příjemné vidět, jak to malé štěně
vůbec nemá potřebu někam utéct a drží se u nás. Za nedlouho se u nás objevilo i
několik potulných psů, se kterými si Sendy hned začala hrát.
Když nastalo pozdní odpoledne projel okolo nás Mercedes Vito. Zahlédl jsem
českou značku. Když se řidič Mercedesu o kousek dál otáčel, všiml si i on nás
zamával a rovnou zastavil před námi s tím jestli nám to nebude vadit. Poznali jsme
další skvělé lidi v podobě Kamila a Adély. Prokecali jsme celý zbytek dne. Navzájem
jsme si předali zkušenosti a typy kam se zajet podívat. Naší debatu na chvíli vyrušilo
stádo ovci, které se přiběhlo napít k betonovému žlabu u, kterého jsme měli
zaparkovaná auta. Koukali jsme z blízka na ovce, ony na nás a Sendy zuřivě štěkala
a snažila se jim nahnat hrůzu.
Druhý den ráno jsme se s Kamilem a Adélou rozloučili a mířili jsme do Edirne,
kde jsme potřebovali sehnat veterinární kliniku, abychom mohli Sendy vyřídit
mezinárodní očkovací průkaz a s tím povinné očkování a čipování. Na třetí pokus se
nám podařilo sehnat otevřenou kliniku a když jsme se s naší špatnou angličtinou a
s pomocí translátoru s panem doktorem domluvili co přesně potřebuje, velmi ochotně
nám vyhověl. Sendy měla vše, aby mohla legálně překročit hranice.
V Edirne jsme se moc nezdržovali. Toto město nás ničím nezaujalo a my
spěchali k hraničnímu přechodu do Řecka. Místní hraniční přechod byl malý a i
odbavení zde bylo velmi rychlé. Za deset minut už jsme byli na řecké straně celnice,
kde odbavení bylo jen formalitou. Ani turecká celnice, ani řecký celník nechtěli vidět
doklady k Sendy a pustili nás dál.
Turecko – zhodnocení
Turecko je krásná země a my jsme si zde nás boty velmi užili. Nádherná
příroda a malebná architektura starých měst měla své kouzlo. Jenže nic není tak
růžové jak se zdá a vše má své ale.
Jak jsem zmínil v Turecku je krásná příroda. Ať už vzpomenu na Saldu,
Pamukkale, vodopády nebo nádherné pláže a zátoky. A to píši jen o tom co jsme
viděli my, samozřejmě že jsme viděli jen zlomek z této země. Ale je velmi smutné jak
se Turci ke své přírodě chovají. Pláže často plné odpadků, ačkoliv jsou na nich
kontejnery na odpad a to i na těch, které jsou evidentně využívány jen ke kempování
na divoko. Na pláži u Kusadasi jsem si všiml, že s odpadem do kontejneru chodíme
jen my a Holanďani.
My jsme také často řešili kam se šedou vodou. Servisních míst pro kempery je
v Turecku velmi málo. Vlastně my sami jsme nenarazili ani na jedno. S tím si Turci,
ale hlavu nijak nelámou. Prostě přijedou na pláž, otevřou ventil a šedou vodu nechají
vytékat do písku do autem. Dokonce když jsme byli na pláži v Bodrumu, kde bylo
hodně karavanů zaparkovaných trvale, tak před jedním z karavanů měli dokonce
pračku a když prali tak vodu nechali volně vytékat na pláž.
Kdo však jede do Turecka za nějakými gastronomickými zážitky tak bude
zklamaný. Ve velkých turistických resortech se vaří jinak než v celém Turecku. Ne, že
by nám jejich jídla nechutnala, to ne, ale abych řekl, že bychom si pochutnali a rádi
bychom se někam na jídlo vrátili, to jsme nemohli říct ani jednou. My jsme si často
vařili v autě sami. Nešlo a nějaké velké vyvařování, spíše vždy lehčí jídla, takže jsme
museli chodit nakupovat do místních potravin. Základní suroviny jsou zde mnohem
levnější než u nás, ale pokud budete mít chuť na nějaký alkohol, tak si hodně
připlatíte. Nejlevnější víno stálo 250,- Kč a pivo 60,- Kč. V restauracích samozřejmě
je to ještě mnohem dražší.
Jak je Turecko levné na potraviny, tak pravý opak je to co se týká krmení pro
psy. My jako milovníci psů jsme měli potřebu každého hladového psa nakrmit.
Granule se v Turecku dají koupit jen v petshopech, ne jako u nás i v supermarketech,
a kilo nejlevnějších granulí tady vycházelo v přepočtu na 450,- Kč.
Samostatnou kapitolou je pak doprava v Turecku. Rychlostní limity tady nikdo
nedodržuje, stejně tak jako nějaké zákazové či příkazové značky. Dokonce ani
červená v této zemi neznamená, že všichni budou v křižovatce stát. Pokud máte
červenou a vy potřebujete zaparkovat kousek za křižovatkou nebo odbočit, tak prostě
jedete. Červená přece není zeď, že? Přiznám se, že i já po několika dnech začal
jezdit takzvaně na „turka“.
Chodci zde nejsou zvyklý, že by je na přechodu pro chodce někdo pouštěl. To
jsem pochopil ve městě Denizli. Přijížděl jsem pomalu k přechodu a viděl tam stát
paní s taškami a tak jsou pomalu zastavil před přechodem. Její překvapený výraz a
vykulené oči asi nikdy nezapomenu. Ona nechápala co se děje a já nechápal proč
nejde. To jsem pochopil vzápětí, když za mnou začali kvílet brzdy několika aut. Už
jsem v této zemi takovou chybu, jako je pouštět chodce na přechodu neudělal a byl
jsem rád, že ten za mnou to dobrzdil a nenaboural nás.
Zajímavé jsou také dálnice v Turecku. Já bych je rozdělil na dvě kategorie.
Jedna, ta lepší je s mýtnými bránami, kde označenými HGS. My jsme si při vstupu do
Turecka koupili tuto dálniční známku, přesto jsme na každé mýtné bráně museli
platit. Nějak jsem ten jejich systém nepochopil, ale protože to nebyly žádné závratné
částky tak jsme to neřešili. Tyto dálnice byly doslova luxusní se třemi pruhy v každém
směru. Potom měli druhou kategorii dálnic, možná spíš na jejich poměry rychlostní
komunikace. Dva pruhy v každém směru, kvalitou asi jako naše D1 s povolenou
rychlostí 130km/h. často tyto silnice byly zároveň průtahy měst, kde rychlost byla
snížená. Co, ale na těchto silnicích bylo zajímavé, že neměli žádné nájezdy jak jsme
zvyklý u nás. V místě, kde by u nás byl nějaký sjezd či nájezd byl rozšířený středový
pás a v něm byl postaven malý kruhový objezd. Dle mého názoru nebezpečné, když
v rychlém pruhu před Vámi najednou začne auto zpomalovat protože najíždí na
kruhový objezd. Ale zřejmě jim to tak funguje. Na těchto dálnicích, dá-li se jim tak
říkat není problém potkat oslí spřežení nebo traktor. Dokonce jsme byli několikrát
svědky jak z dálničního kruhového objezdu jel traktor do protisměru. Zřejmě to měl
blíž na své pole. Nevím. Běžné jsou také na těchto dálnicích stánky. Místní
zemědělci zde prodávají svou zeleniny, ovoce nebo med. Nejsou zde žádná
odpočívadla, tak se prostě zastaví v pravém pomalém pruhu co nejvíc u krajnice a
jdete si nakoupit.
V Turecku se dá nafta koupit od nějakých 22,- Kč za litr až po nejdražší za 29,-
Kč. Na žádné čerpací stanici se však nenatankujete sami. U každého stojanu stojí
obsluha, která vám natankuje. Na některých čerpacích stanicích dokonce platíte
přímo u této obsluhy.
Také je potřeba si zvyknout na všude přítomnou místní policii a četnictvo tzv.
Jardama, ale vlastně i na záchranky. Tyto vozidla zde jezdí neustále se zapnutými
majáky i když nejedou k zásahu. Když jen někam přejíždějí nebo hlídkují, tak vždy
jen s majáky. Teprve, když jedou k nějakému zásahu, tak pouští i sirény. Modré
majáky jsem v této zemi, ale nepochopil ještě z jednoho důvodu. Ve větších městech
jako je Istanbul nebo Izmir mají modré majáky často civilní auta. Nejdřív jsem si
myslel, že jsou to civilní auta policie, ale když jsem v koloně několikrát viděl posádku
takového auta bylo jasné, že policie to není. Viděl jsem spokojenou rodinku s dětmi a
nákupem na sedačkách nebo mladou dívku se psem na přední sedačce. Nevím jak
to mají, kdo zde má nárok na maják, ale je to tak.
Ačkoliv Turci jezdí rychle, přednosti neřeší tak jsme neviděli kromě dvou
lehkých ťukanců žádnou dopravní nehodu. Ačkoliv jsou Turci ke své přírodě čuňata,
mám se zde líbilo. Necítili jsme ani jedno nějaké ohrožení. A i když jsme byli na pláži
hned vedle na první pohled ortodoxních muslimů, neměli problém s tím, že okolo nich
chodili jiné ženy jen v bikinách. Turecko je prostě multikulturní, tolerantní a bezpečná
země, do které my se budeme rádi vracet. A rozhodně není potřeba se bát tuto zemi
nasvítit autem. Je to v podstatě stejně daleko jako kdyby jste chtěli navštívit
Španělsko, italskou Kalábrii nebo Řecko. My Turecko rozhodně doporučujeme.
Řecko
Byli jsme v Řecku a my na doporučení Kamila a Adély mířili k městu Kavala.
Hned po průjezdu hranicemi bylo ještě vidět, že jsme v jiné zemi. Na první pohled
byly krajnice silnic mnohem víc uklizenější, místní řidiči k sobě mnohem víc
ohleduplnější. Dokonce mě zarazilo, že všechna nákladní auta a ostatní pomalu
jedoucí vozidla jela úplně při pravém kraji silnice až za krajnicí a ostatním umožňovali
bezpečné předjetí. A tady si Řekové nedělali ani hlavu s přejížděním na dvojité plné
čáře, protože nepřejížděli do protisměru. Po dvou týdnech v tureckém provozu to
byla příjemná změna.
Odpoledne jsme dorazili do Kavali. Na pohled krásné historické město, ale my
se zde nezdržovali a mířili jsme dál, na pláž k městečku Palio. V Kavale byl
odpoledne problém s parkováním a také bylo celkem dost velké teplo a my nechtěli
se Sendy chodit ulicemi města. Až pojedeme do Řecka příště, určitě Kavalu ještě
navštívíme.
V Paliu jsme po dlouhých týdnech viděli nám dobře známý Lidl. Rozhodli jsme
se dokoupit zásoby. Lidl v Řecku vypadá podobně jako ten český. Jen ty ceny byly
více jako dvojnásobné. Vybrali jsme si tedy to nejdůležitější a jeli na nedalekou pláž.
Kamil s Adélou měli pravdu. Před námi bylo krásná písečná pláž. Postavili jsme se
kousek od vody. V momentě, kdy jsem stavil venkovní sezení jsem začal přemýšlet
jak na tomto krásném místě zůstat o něco déle. Po krátké debatě jsme se manželkou
rozhodli, že z Řecka pojedeme na dvě dlouhé jízdy a tím si to na této pláži budeme
moct prodloužit o jeden den. Odpoledne jsme strávili na pláži. Manželka
šnorchlováním a já se snažil přemlouvat řecké ryby. Sendy se držela u mě a hrabala
si v písku díry.
I druhý den, poslední naší dovolené, kdy jsme se mohli jen tak válet u moře,
probíhal stejně. Dopoledne jsme si zašli do nedalekého plážového baru, kde jsme si
dali lahodné frapé. Majitelka baru přinesla naší Sendy žvýkací kost pro psy a tak
jsme všichni tři měli něco dobrého. Sendy si poprvé v životě pochutnávala na
takovéto kostičce a bylo vidět jak si to užívá. Užívala si i to, že si mohla pohodlně
lenošit na plážovém lehátku a nikdo jí nevyhání.
Odpoledne jsme si zašli plážové restaurace na brzkou večeři. Chtěli jsme
ochutnat pravou řeckou kuchyni. Přeci jen tak turecká byla celkově taková chudší.
Manželka si objednala krevety a bohatý zeleninový salát. Já jsem si vybral klasický
řízek s houbovou omáčkou a dvojitýma hranolkama. Do dlouhé době to byl opravdu
gurmánský zážitek a to i přesto, že jsme byli v obyčejné plážové restauraci. Já jsem
se o svou porci spravedlivě rozdělil se Sendy, kdy ona měla skoro celý řízek a já
hranolky. Malá Sendy s námi seděla u stolu na židli a spokojeně si vychutnávala
večeři z vidličky. V očích toho malého stvoření bylo vidět jak je ráda, že jela s námi. O
tom, že jsme si užili dobrého jídla pak svědčil i účet. Za dvě jídla, pivo a sklenku vína
jsme platili v přepočtu čtrnáct stovek.
Naše dva dny na řecké pláži skončili a naše dovolená se nezadržitelně blížila
ke konci. Ráno jsme se museli sbalit a vyrazit směr Severní Makedonie. Na dálnici,
cestou na Soluň, za kterou jsme zaplatili dohromady 500,- Kč, jsme zhodnotili naše
pocity z Řecka. A byly vesměs pozitivní. Krásná příroda jako v Turecku, ale zde čistá
a bez odpadků. Silnice v mnohem lepší stavu. Také doprava byla mnohem klidnější a
řidiči k sobě víc ohleduplní. I když i zde měla doprava jedno viditelné specifikum. Kde
jsme potkali nákladní auto nebo jiné pomalu jedoucí vozidlo, tak vždy jelo až za
krajnicí, aby jeho řidič umožnil snadné předjetí. Takže jsme nejednou viděli
předjíždění i na dvojité plné čáře. Celkové pozitivní pocity z Řecka trochu kazí ceny.
Jak potravin, tak pohonných hmot tak si ceny v restauracích. V každém případě
Řecko je zapsáno do našeho seznamu zemí, které chceme ještě navštívit a víc
poznat.
A už domů
Severní Makedonií, stejně jako dalšími zeměmi jsme už je projížděli. Hraniční
odbavení bylo velmi rychlé, už jen proto, že na řecké straně ani nikdo nebyl a
Makedonci nám jen zkontrolovali pasy a mohli jsme jet dál. Tuto zemi jsme viděli jen
z dálnice, už jsme opravdu spěchali. Musíme, ale říct, že dálnici měli opravdu velmi
pěknou. Z ní jsme sjeli jen na pár okamžiků do jejich hlavního města, do Skopje.
Hledali jsme nějaký obchod s potravinami, ale na hlavní tahu městem žádný nebyl a
do centra se nám z časových důvodů nechtělo zajíždět. Co mě, ale v tomto městě
zarazilo, byla jejich městská doprava. Kromě moderních nízkopodlažních autobusů
jsme zde potkali i několik londýnských doubledeckerů. Vyjeli jsme ze Skopje a mířili
k Srbským hranicím. Zastávku jsme si udělali ve městě Kumanovo. Našli jsme
potraviny, nakoupili poslední zásoby a našli zde i restauraci, kde si dali oběd. Jídlo
zde je velmi levné, za dvě jídla jsme platili okolo 150,- Kč a i když t nebylo tak dobré
jako v Řecku, tak to celkem ušlo. Když jsme procházeli městem bylo znát, že je
Severní Makedonie chudá země. Neopravované a zašlé domy, vše bylo takové šedé,
smutné. Možná to jinde v Makedonii vypadá jinak, my můžeme posuzovat jen z toho
co jsme viděli. Na výjezdu z města jsme se zastavili na čerpací stanci, kde jsme vzali
plnou nádrž i kanystr. Cena byla okolo 25,- Kč za litr. Dálniční poplatky nás v této
zemi stáli 250,- Kč
Na hranicích mezi Severní Makedonií a Srbskem jsme se zdrželi asi dvacet
minut. Velmi pěknou dálnicí jsme spěchali k Maďarsku. Zde jsou dálniční poplatky asi
nejdražší, platili jsme přes šest set korun. Ale zase jsme byli schopni celé Srbsko
projet za necelých šest hodin. K večeru nám stále chybělo pár kilometrů na
Maďarské hranice a tak jsme se rozhodli přespat na břehu jezera u města Palič.
Ačkoliv jsme toto jezero viděli jen ráno moc se nám zde líbilo. Břeh byl součástí
promenády a cyklostezky, okolí bylo krásně upravené a čisté. Už teď vím, že až
okolo pojedeme příště tak se zde určitě zastavíme.
Asi největší zdržení bylo druhý den ráno na Srbsko – Maďarských hranicích.
Srbové nás odbavili celkem rychle, ale Maďaři jako vždy dělali problémy. Nechyběla
ani důkladná kontrola auta a tureckých dokladů Sendy. Po půl hodině jsme konečně
mohli vjet do Maďarska a spěchat domů. Celé Maďarsko jsme projeli jen s jednou
přestávkou kousek za Budapeští. Na dálnici, za kterou jsme zaplatili 580,- Kč jsme si
dali hodinovou pauzu na oběd a vyvenčení. Tady bylo naše poslední dovolenkové
jídlo v autě.
Slovensko jsme pak projeli už bez zastávky. První zastávku jsme udělali už
v Čechách na čerpací stanici u Mohelnice, kde se i vaří a tak jsme si dali večeři. Pak
už jsme pokračovali až domů, do Trutnova, kam jsme přijeli kolem 18 hodiny.
Začalo nekonečné vítání našich psů, Jessinky a Ellinky a teprve když se
s námi přivítali tak jsme jim ukázali malou Sendy. Přijali jí celkem dobře. Ellinka chvíli
trucovala, ale Jesska si hned chtěla hrát. Sendy se jí zpočátku hodně bála, ale to se
mělo brzy změnit.
A co na závěr?
Naše třítýdenní dovolená byla krásná, ale na zemi jako je Turecko byla velmi
krátká. S Manželkou jsme se shodli, že koupit dodávku a převit jí na obytnou bylo to
nejlepší rozhodní jaké jsme mohli udělat. Za tři týdny, které jsme měli, jsme toho
prožili víc než někdo jiný kdo do Turecka bude létat do resortu třeba deset let.
A jestli to byla drahá dovolená? Záleží na úhlu pohledu. Najeli jsme 7460
kilometrů, projeli jsme 760 litrů nafty za kterou jsme zaplatili 19.850,- Kč. Dálniční
poplatky nás stáli 5.300,- Kč. Za jídlo jsme utratili 15.500,- Kč, vstupy a parkovné nás
stálo 3.000,- Kč a na tržnicích nebo jiných obchodech jsme zaplatili 12.000,- Kč.
Celkem jsme utratili 55.650,- Kč. Nijak jsme nešetřili. Když tedy odečtu nákupy, které
nebyly vždy nutností tak mi vychází, že jeden týden dovolené na osobu nás stál
necelých 7.300,- Kč. A to není moc.
A my, jen pár dní po návratu už plánujeme naší další jízdu přístí rok na jaře.
Vrátíme se zpět do Řecka? Nebo navštívíme Kalábrii, Sardinii nebo Španělsko?
Uvidíme, ale určitě pojedeme, protože dovolená v obytném auto je to nejlepší co
můžete prožít.